"Jednorázovky" - Pohřeb

„Harry, posloucháte mě?“
„Jistě,“ odpověděl Harry automaticky profesorce McGonagallové. Ale v tu chvíli myslel na něco, o čem mu právě pověděla. Draco je na dně. Draco Malfoy. Ten samý, který byl ještě před nedávnem zápornou hvězdou celé školy. Jenže to bylo předtím, než byl jeho otec zavřen do Azkabanu a než jeho matka zemřela. Harry neznal podronosti, a ani si nebyl jistý, jestli o ně stál, ale od McGonagallové měl za úkol získat si jeho náklonnost a být mu nablízku.

„Takže, Pottere, rozuměl jste mi? Je potřeba, aby si někdo získal Malfoyovu důvěru a s profesorem Brumbálem jsme přesvědčeni je jste jeiný, kdo by to mohl dokázat. Ten hoch se uzavírá čím dál více do sebe, s nikým nekomunikuje a profesor Brumbál se obává, aby neprovedl nějakou hloupost. Nemá v tuto chvíli nikoho – přátele, kamarády, rodinu…“

„Ale jak to mám udělat, paní profesorko?“

„Vy už na něco přijdete, Pottere. A jen taková maličkost – nikdo, kromě vás, o tom nesmí vědět, ani vaši přátelé Weasley a Grangerová. A teď už běžte.“

Na něco přijdu. Ale vždyť se jedná o Malfoye – nesnáší mě stejně, jako já jeho a teď se s ním mám přátelit? Hodně zapeklitý úkol. Kdybych se tak mohl poradit s Ronem a Hermionou,určitě bychom na něco společně přiši, ale takhle. McGonagallová mluvila o tom, že Malfoyova matka zemřela. To znamená, že bude mít pohřeb. Možná bych tam měl přijít a projevit mu soustrast. Musím zjistit kdy a kde se koná.

***

„Pottere, to nemyslíte vážně?“

„Ale paní profesorko, říkala jste, že se mu mám přiblížit – dostat se mu pod kůži? To by byla ideální příležitost…“

„Ale toto je moc nebezpečné. Nevíme, kdo se pohřbu zúčastní – mohl byste se dostat do pasti. Ne, to vám nemůžeme dovolit. Budete muset vymyslet něco jiného.“

„Pak ale…“

„Pottere, projednám to s profesorem Brumbálem a dám vám vědět.“

Prý něco vymyslete a když to vymyslím, tak mi to nepovolí…
„Harry, co je s tebou?“

„Nic, co by bylo?“

„Harry, Ron má pravdu, poslední dny jsi jako vyměněný, jako by tě něco trápilo nebo jsi o něčem přemýšlel.“

Kdybych vám to, Rone a Hermiono, mohl říct…

„Jen jsem přemýšlel, jak celý rok zvládnu, s tolika předměty a úkoly. Taky je tu famfrpál a Brumbálova armáda.“

„Jo, máš pravdu, už jsem na to taky myslel,“ přidal se Ron.

„Ale no tak, škola je přece přednější! Jak můžete být tak lehkomyslní?“ rozčílila se Hermiona.

„Přece víte, jak je to teď…“

„Máš přijít za McGonagallovou do sborovny, Harry,“ přerušil ji Nevile.

Harry se zvedl a beze slova odešel. Všichni tři se za ním nechápavě podívali.

„Pottere, máte povoleno se pohřbu zúčastnit, sice s tím nesouhlasím, ale profesor Brumbál si myslí, že by to mohla být dobrá příležitost trochu se Malfoyovi přiblížit. Koná se zítra v deset hodin, budete omluven ze svých hodin. A protože nemáte složené zkoušky z přemisťování, budete muset použít přenášedlo. Tady – ten obraceč času. Zítra před desátou si ho pověstě kolem krku a budete přenesen do Malfoyova sídla, kde se bude pohřeb konat.“


***

Harry toho večera nemohl usnout. Musel myslet na zítřek. Co by měl Malfoyovi, Dracovi vlastně říct. Nikdy předtím na pohřbu nebyl. Co by se hodilo mu povědět? No, snad na něco přijde, až bude na místě.

Harry spal neklidným bezesným spánkem. Když se ráno probudil, připadalo mu, že šel spát teprve před hodinou. Zvedl se a šel do koupelny, poté se oblékl a čekal, až se přiblíží desátá hodina. Když zbývalo do desáté pět minut, vzal si Harry kolem krku obraceč. Ucítil známý tlak kolem celého těla a jeho bradavická ložnice začala mizet. Když znovu ucítil pevnou zem pod nohama, stál před malým kostelíčkem, nikde nikdo. Hodiny na věži začaly právě odbíjet desátou, když se uvnitř ozvaly první tóny varhan. Harry váhavým krokem zamířil do kostel. Když vešel, zjistil, že je téměř prázdný. Až vepředu uprostřed stála nádherně zdobená bílá rakev. V první řadě seděl jediný člověk. Draco. Harry si byl téměř jistý, že vidí, jak se Dracovo tělo třese pláčem. Harry došel až do řady za ním, posadil se kousek od Draca a … položil mu svou ruku na rameno. Draco sebou trhl, nečekal, že by někdo přišel. Pomalu se otočil a když spatřil Harryho, jen těžko skryl své překvapení. Harry velmi znervózněl, když uviděl Dracův obličej. Značila se v něm obrovská bolest ze ztráty blízkého milovaného člověka. Slzy mu tekly po tvářích a oči měl zalité slzami. Chvíli se na sebe beze slova dívali a nakonec se Draco odvrátil. Harry stáhl svou ruku, tiše seděl a poslouchal zvuk varhan. Trvalo to jen pár minut, než varhany utichly. Harry přemýšlel, co by měl teď udělat, ale Draco to vyřešil za něj. Vstal a šel směrem k rakvi. Zastavil se u ní a téměř neslyšně zašeptal.

„Miluji tě, maminko. Moc mi chybíš.“

Harry byl tak blízko, že slyšel každé Dracovo slovo. Zvedl se a šel k Dracovi ještě pořád si nebyl jistý tím, co mu poví.

„Draco,“ Draco se otočil k Harrymu, „já … přišel jsem … je mi to moc líto.“ Vysoukal ze sebe a podával Dracovi ruku. Draco si ho přeměřil pohledem a nakonec řekl.

„Pottere, proč jsi sem chodil? Nemáš tu co pohledávat… Vůbec jsi ji neznal,“ v jeho slovech byla patrná velká bolest, nabídnutou ruku však přijal. Chvíli tam stáli ruku v ruce, pak Harry tu jeho pustil, otočil se a šel pomalu k východu z kostela.

„Pottere…, Harry…, nechoď…, prosím!“ ozval se Draco.

Harry se zastavil a pomalu se otočil. Uviděl Draca s nesmělým uslzeným pohledem. Počkal, až k němu Draco došel a společně se vydali k východu. Zatímco stáli před kostelem, přemýšlel Harry, když Draco navrhl, „mohli bychom jít do zahrady.“
Harry tiše přikývl.

Když přicházeli k bráně, všiml si Harry velkého zdobeného „M“, které jí vévodilo. Poté, co vešli, zatajil se Harrymu dech. Tak nádhernou zahradu ještě neviděl. Cestičky byly bílé, jako by na ně právě napadl čerstvý sníh, to byly oblázky, krásně oblé a tak jemné. Květiny všech možných barev a mnoho druhů ptáků a motýlů. Obrovské stromy, které vypadaly, že tu rostou po staletí. Ani si nevšiml, že se Draco zastavil a lehce do něj narazil, ale on nic neřekl. Jen ukázal kamsi mezi stromy. Když došli na místo, naskytl se jim přenádherný pohled. Bylo tam jezírko s průzračně čistou vodou a fontánou nad ním. U jezírka stála stará lavička, nad kterou se skláněla staletá vrba. Harry následoval Draca a ten usedl na lavičku. Harry si sedl vedle a byl z něj mírně nervózní. Draco se díval upřeně před sebe, když mezi zvlyky začal vyprávět.

„Sem jsme chodili s matkou,“ řekl trochu tvrdě, „bylo to naše místo, otec sem nikdy nechodil. Měli jsme tu své soukromí, mohli jsme si tu nerušeně povídat… Od její smrti jsem tu byl jen jednou, v ten den, kdy zemřela a …“, podíval se na Harryho, „a až dneska s tebou.“

Harry neřekl jediné slovo, jen mu běželo hlavou, pro sem vzal zrovna jeho? Draco se vpíjel svýma stříbřitěšedýma očima do Harryho.

„Já ji miloval, Harry, moc jsem ji miloval. Ten den, kdy zemřela, kdy byla zabita, jako by umřel i kousek mě. Hrozně moc to bolí, kdykoliv si na ni vzpomenu…“ Dracovi se v tu chvíli zlomil hlas a oči měl znovu zalité slzami. Harry věděl, že by měl něco říct, ale nenacházel ta správná slova, a tak jen položil svou ruku na Dracovu. Neucukl, i když by mohl. Vypadalo to, že byl rád, že to Harry udělal, jako by potřeboval cítit něčí dotek, něčí blízkost.
Po chvilce začal znovu Draco tiše vyprávět.

„Když vejdu do domu, všude ji vidím. V hale – jak mě vítá, když přijedu ze školy domů, v obýváku – jak stojí u kamen nebo jak sedí ve svém oblíbeném křesle. V kuchyni – jak čeká, až se uvaří voda na její oblíbený čaj s mlékem. Na terase – kde ráda sedávala, když byly slunečné dny, pak tady…“ Draco se odmlčel.

Harry si připadal jako ten nejhloupější trol, Draco tu povídá o svých citech a on mu nedokáže říct ani slovo. A tak jen řekl…

„Draco, moc mě to mrzí. Já vím…, vím, jaké to je. Mí rodiče…“

“Víš jaké to je?! Ne, nevíš! Ty…. Tvoji rodiče zemřeli, když jsi byl malý. Nikdy jsi nezažil, jaké je, když tě matka pochválí, pohladí, když se na tebe usměje.“ Draco už téměř křičel a po tvářích mu stékaly slzy.

„Jak nádherný pocit je, když tě obejme, když ucítíš vůni jejích vlasů, teplo jejího těla… Byla pro mě nejdůležitější člověk na světě. Otec, otec byl jen člen rodiny – nikdy ho nezajímalo, jestli mě něco trápí, jestli něco nepotřebuji. A pak to spojení otce a Smrtijedů a Ty-víš-koho. On předpokládá, že půjdu v jeho stopách. Ale já nechci! Nechci! Nechci být jako on! Taková zrůda… zrůda, která vraždí… vraždí lidi a ....,“ hlas se mu chvěl, „to on, on může za to, že matka zemřela. On za to může…,“ hlas se mu zlomil a Draco se rozplakal.

Harry udělal to, co mu přišlo v té chvíli správné. Zvedl svou ruku, pohladil ho po tváři, pak po vlasech a nakonec… nakonec ho políbil na čelo a obejmul. Draco se tomu nebránil. Vzlykal a Harrymu na ramena dopadaly velké slzy. Slzy, které měly být osvobozením od všeho. Draco věděl, že to nepřebolí nikdy. Vždycky tu bude ten pocit prázdnoty. Ale je možné, že právě našel někoho, kdo by mu mohl matku alespoň částečně nahradit. Možná právě našel přítele, dobrého přítele… Možná našel něco víc než jen přátelství.… Draco nemohl říct, že by mu bylo nepříjemné to, co právě Harry udělal. Spíše naopak. Bylo to příjemné – už si ani nepamatoval, jak je to dlouho, co ho někdo pohladil nebo dokonce obejmul.

Harry držel Draca pevně, jak jen to v tu chvíli bylo možné. Cítil, jak se Dracovo tělo třese v jeho náručí a moc si přál, aby mu mohl pomoci. Doufal, že mu jejich obětí bylo stejně příjemné jako jemu samotnému. Harryho trochu děsilo to, o čem teď přemýšlel. Vždyť on o Dracovi nepřemýšlel jako o nepříteli, ani jako o příteli, on o něm přemýšlel jako o někom, s kým by chtěl sdílet svá tajemství, přání, sny…


***

Harry věděl, že by už měl jít, strávil s Dracem několik hodin, během kterých musel svůj názor na něj přehodnotit. Navíc se stmívalo a v zahradě začalo být chladno. Jako by Draco věděl, o čem Harry přemýšlí, a tak vstali téměř současně. Draco šel Harryho vyprovodit.

Když stáli před zahradou, podíval se Harrymu zpříma do očí a řekl tiše „děkuji.“ Harry přikývl. Poté se ještě jednou pevně objali. Draco se pomalým krokem vydal k domu. Harry se za ním díval a byl si téměř jistý, že dneska našel víc než jen přítele… Pověsil si obraceč kolem krku a zem pod jeho nohama začala pozvolna mizet…

|| 2. Kapitola

Miluji ho takového, jaký je... pro BlanchNěco končí - songficUnchained Melody - songficHere Comes The Sun - songficLet It Be - songficCo se děje?Druhého květnaTears in heaven - songficEverything I do (I do It for You) - songficNeštěstí nechodí po horách, ale po lidech...When you say nothing at all - songficZačátek velkého přátelstvíTrochu se to zvrtlo...Škola v příroděPohřeb